Byla, nebyla větší vesnice Višňové na hranici mezi Jihomoravským krajem a Vysočinou. Je to území vzdálené od velkých měst, ale to mu neubírá na půvabu a kráse. V této vesnici se nachází základní škola a tu navštěvuje naše hlavní hrdinka - Alenka. Není žádné malé děvčátko, ale patnáctiletá slečna. Od svých spolužáků se odlišuje pouze tím, že má diagnostikováno lehké mentální postižení.
Studium Alenky na základní škole ve Višňovém bylo velmi spletité, neboť bylo narušeno po 4. třídě stěhováním do vzdáleného města. Pro Alenku to znamenalo odloučení od kamarádů a nástup do praktické školy. K její radosti se za dva roky mohla vrátit zpět do Višňového za svými původními spolužáky. Podle vedení školy byl rychlý přestup v pololetí 6. třídy komplikovaný jak pro školu, tak pro samotnou Alenku, ale vše se podařilo dobře zvládnout. Alenka se vrátila do původní třídy, dostala k sobě asistentku a počáteční ostych a uzavřenost jí pomohla překonat i její nejlepší kamarádka Lucka.
A jak se Alence daří v současnosti? Navštěvuje 7. třídu, většinu vyučování tráví se svými spolužáky, mezi kterými je oblíbená. Výuku jí usnadňuje pomoc asistentky a individuální přístup všech učitelů. Zejména třídní učitelka se snaží neustále vymýšlet a zlepšovat způsoby práce s Alenkou tak, aby mohla plně rozvíjet své schopnosti, jak nejvíc je to pro ni možné. Protože vzdělávání v praktické škole je jinak zaměřené, musí Alenka spoustu věcí dohánět. Jelikož je však velmi pilná a motivovaná, den ode dne se zlepšuje a překvapuje tím své okolí. „Alenka je cílevědomá, pracovitá a spolehlivá. Dělá úkoly navíc a snaží se vyrovnat spolužákům, přestože si uvědomuje svoje limity,“ říká o Alence její asistentka. Jedinou komplikací je složité dojíždění, které jí znemožňuje zůstávat ve škole na kroužky. Jak sama tvrdí, ráda by se věnovala například tvorbě keramiky.
Všem těm, kteří váhají, zda integrovat žáky, jako je třeba Alenka, mohou pomoci slova ředitele ZŠ Višňové: „Největší výhodou je, že děti jsou v přirozeném prostředí a ostatní žáci je motivují k lepším výsledkům. Vnímáme, že kolektivy s integrovanými žáky jsou víc tolerantní a mají větší sociální cítění. Naším přáním je, aby se tu všichni cítili bezpečně a dobře.“ To se škole daří dobře, snaží se neustále v přístupu k integrovaným dětem zlepšovat, v dané problematice se vzdělávat a vytvářet pro děti co nejpříjemnější prostředí. Nechť je tedy nadšené a osvícené vedení školy a motivovaní pedagogové příkladem pro všechny školy, které by chtěly podobný přístup k integraci či inkluzi vyzkoušet.
A nám nezbývá než popřát, aby všechny takové školy neztrácely zájem a nadšení a aby se základní škole ve Višňovém dařilo stále tak dobře jako dosud v případě Alenky i dalších integrovaných žáků.
Napsáno studentkami Fakulty sociálních studií Pavlínou Navrátilovou, Terezou Vacovou a Terezou Jelínkovou/Trachtulcovou