Třináctiletá Anička začala na základní školu docházet již od přípravného ročníku. Už v této době se u ní projevil tzv. selektivní mutismus, který způsobuje, že dívka není v některých situacích schopná mluvit. U Aničky se tyto potíže pojí především se školním prostředím. Po skončení vyučování, mimo školní budovu a během odpoledních aktivit v prostorách neziskových organizací většinou nemá problém s komunikací s vedoucími ani s ostatními dětmi.
V průběhu prvních pěti školních let měla Anička třídní učitelku, která intuitivně věděla, jak se k ní má chovat a jak jí pomoct při zvládání školní zátěže. V průběhu let tak mezi nimi vzrůstala důvěra a Anička dokázala s učitelkou i přes své omezení mluvit. Komunikace během výuky sice byla složitější, ale paní učitelka vycházela Aničce vstříc a mluvila s ní mimo třídu. Tento fungující systém usnadňoval fakt, že třídní učitelka učí na prvním stupni všechny předměty, nebylo tak třeba shánět pro dívku asistenta.
První velká zkouška přišla při přechodu na druhý stupeň, kdy Aničku začalo učit více pedagogů. Z tohoto důvodu tak poprvé dostala k dispozici osobního asistenta, který jí začal pomáhat ve výuce a při vypracovávání úkolů. Asistenti se u Aničky měnili, v tuto chvíli jí pomáhá již čtvrtý. „Je to šikovná holka,” chválí ji současný asistent. Anička sice zvládá učivo spolu se svými spolužáky, písemný projev však k ohodnocení nestačí. Asistent jí tak pomáhá hlavně v komunikaci s učiteli a zprostředkovává kontakt s okolím.
Kromě asistenta má Anička ve třídě velkou oporu ve své kamarádce, se kterou sedí v lavici. I s ostatními spolužáky však má dívka dobré vztahy. Díky tomu, že jsou na ni děti zvyklé již od přípravné třídy, nebyl pro ni problém zařadit se do třídního kolektivu. Spolužáci chápou, že ve škole Anička verbálně nekomunikuje, a dokážou ji přijímat takovou, jaká je. Anička tráví přestávky se svými kamarády a nestává se, že by seděla sama v lavici a nikdo se s ní nebavil jen proto, že nemluví. Naopak, Anička je živá, veselá a v kolektivu oblíbená dívka.
Vzhledem k tomu, že se škola nachází blízko sociálně vyloučené lokality, pracují místní učitelé běžně s dětmi s různým znevýhodněním. Na příchod Aničky se tak nemuseli zvlášť připravovat. Dlouhodobou snahou školy je vyhnout se vytvoření speciálních tříd, do kterých by byli zařazováni žáci s konkrétními speciálními potřebami. Místo toho se zaměřují na začleňování těchto dětí do běžných tříd a snaží se zvládat jejich individuální problémy v rámci normální výuky.
V pedagogickém sboru navíc funguje díky grantům EU celý tým pracovníků zaměřující se na žáky se speciálními vzdělávacími potřebami. Je zde k dispozici psycholog, speciální pedagog, sociální pedagog a několik asistentů pedagogů a osobních asistentů konkrétních dětí. Učitelé mají nelehkou úlohu, protože musí ve výuce brát ohledy na všechny individuální potřeby žáků. Škola se jim však snaží vyjít co nejvíce vstříc. Poskytuje jim další vzdělávání, podporuje vzájemnou komunikaci a spolupráci mezi pedagogy a také se zaměřuje na prevenci proti vyhoření.
Situace Aničky se v průběhu let bohužel nezlepšila, ale díky vytvořeným podmínkám zvládá dívka školní docházku stejně dobře jako její vrstevníci. Do budoucna by si škola a všichni učitelé přáli, aby Anička byla samostatnější a nepotřebovala pomoc v běžných záležitostech a aby dokázala zvládnout nároky střední školy. Anička má totiž velké nadání - krásně maluje a všichni ji v tom podporují.