Vzděláváme již třetí dívku s tzv. Elektivním mutismem neboli mluvním negativismem. Jedná se o funkční útlum řeči. Dítě s tímto narušením mluvit může, ale nechce. Nemluví buď výběrově s určitou osobou, nebo v určitém prostředí. U prvních dvou děvčat nebyla porucha diagnostikována (dítě v tomto směru nebylo vyšetřeno), součaná dívka má tuto poruchu diagnostikovánu. Ze začátku jsme měli ze vzdělávání takového dítěte obavy: "Jak se s dítětem domluvíme? Jak se bude učit číst? Jak bude komunikovat s ostatními dětmi?" Naše obavy však byly mnohem větší než následná zkušenost.
Problém byl opravdu v komunikaci. U první dívky byl problém ve spolupráci s rodinou, dívka doma mluvila normálně a rodiče si problém ve škole vůbec nepřipouštěli a odmítali podstoupit jakékoli vyšetření. Bez ohledu na to, zda dívky byly nebo nebyly vyšetřeny jsme nakonec vždy našly cestu, jak s dítětem komunikovat, nejprve neverbálně (dítě kývne hlavou, ukáže obrázek nebo věc, nakreslí,...), později i verbálně (dítě začne mluvit s určitou osobou, se spolužáky, mluví v kolektivu,...). Samozřejmě je mnohem lepší, pokud nevázne spolupráce s rodiči, případně se sourozencem nebo kamarádem (má-li dítě ve třídě někoho, ke komu nejde důvěru a s kým mluví je potřeba toho využít a komunikovat přes tuto třetí osobu).
Musím říct, že veškeré problémy se na málotřídní škole, kde je rodinná atmosféra, všichni se vzájemně dobře znají, mnohem lépe řeší. nemáme problém se začleněním jakkoli postižených dětí (různé dysfunkce, mentální postižení, sociální znevýhodnění, zdravotní postižení i výše zmiňovaný elektivní mutismus). Díky menšímu kolektivu se nám lépe daří děti začlenit, jsou dobře přijímáni ostatními. "Málotřídka" je mnohem lepší pro jakoukoli integraci.