Jsme malá, vesnická, malotřídní škola. Když k nám před 4 lety přišel blonďatý Honzík s diagnózou autismus, moc jsme si od toho neslibovali. Jediné slovo, které nám řekl bylo" tó".
Nyní už je klučina ve 4.třídě, učivo zvládá celkem dobře, moc hezky píše, má úhledný rukopis, naučil se omezeně vyjmenovaná slova, je velmi dobrý v matematice, rád počítá. S mluvením jsou ještě potíže, ve spolupráci s logopedem i PPP se pomalými krúčky dostáváme dál a dál. Jeho slovní zásoba se postupně rozšiřuje, obohacuje. S dětmi si rád hraje, má spoustu kamarádů. Na Honzíkovi je vidět, že když se chce, tak to jde!
Já sama z něho mám obrovskou radost .Tím, že tráví čas mezi zdravými dětmi, může se vyvíjet jiným směrem. Ideální je, že máme menší počty žáků a Honzíkovi se mohu věnovat. To je opravdu velká výhoda malotřídních škol, kde se děti se zdravotním znevýhodněním lépe zapojí než ve velkých kolektivech.