Každý má své zlato ukryté někde jinde

Každý má své zlato ukryté někde jinde

Jsme málotřídka. Vesnická. Těžko konkurujeme okolním plně organizovaným školám v počtu dětí, kroužků, domácích úloh, pětek…Taky nám nezvoní, což je tedy „paní ředitelko, na pováženou“. Jistě, jak jinak děti naučit té správné kázni. A k tomu všemu máme plno „divných“ dětí, které by se měly vzdělávat úplně někde jinde. Diagnózy? Aspergerův syndrom hned dvakrát, Downův syndrom, ADHD  - poruchy chování, vývojová dysfázie -  těžká vada řeči. O dalších dětech, které potřebují, abychom jim věnovali více péče, se ani nezmiňuji.  Máme 49 dětí, tři třídy s pěti ročníky, z toho pět integrací, tři asistenty pedagoga. A všichni jsme naladěni na stejnou vlnu. Pro všechny z nás jsou „jiné“ děti obohacením, předávají nám svou bezprostřednost, bezelstnost a otevřené srdce. I my dospělí, kteří se hrdě řadíme mezi „normální“, se od nich stále máme co učit. Není to jednoduché, denně se setkáváme s problémy, dnes už těžko spočítáme, kolikrát jsme byli na vážkách, jestli děláme všechno dobře. A pak si všimneme, že ze školky nezařaditelný, agresivní kluk tančí na koberci mazurku s dívkou s Downovým syndromem.

„Sabinka,“ jak říká paní učitelka dětem, „je normální holka, dítě, jako jste vy, jen potřebuje v něčem víc pomoct a hodně věcí, které vy už umíte, se musí teprve učit.“ Honí se s klukama a s holkama si „povídá“ a mazlí se. Moc nemluví, a tak dětem vysvětlujeme, že po nich nezopakuje slovo „tyranosaurus“ , což ona sama doprovodí výrazným: „Noooo…“ a ťuká si na čelo. Ale vloni, když chodil Mikuláš, zabodovala. Za odčinění svých hříchů si měla vytáhnout lísteček s úkolem. Na něm stálo: „Řekni vtip.“ A Sabinka zareagovala okamžitě: „Vtip!“ a roztleskala se. 

Denně nás překvapují naprosto logické reakce našich „autíků“, kteří se liší od ostatních tím, že jim nezáleží na nějakém závodění, neporovnávají svůj výkon s ostatními, dokonce ani netouží se zapojit do her svých vrstevníků. Jsou prostě sami pro sebe. A taky všechno okomentují, jak to zrovna cítí:  „Tak se mi zdá, že jste to s tou výzdobou přehnali. Je toho tady až moc.“ Nebo: „Já ji zlobím, protože se jí to nelíbí. A mně se líbí, že jí se to nelíbí.“ Proto se ani nepodivíme, když odpovědí na výzvu: „Pojď si udělat ten úkol,“ je neochvějné: „ Ne, děkuji.“ Občas potřebují ujištění: „ Bafnul jsem na tebe. Bylo to legrační? Smála ses?“ Často zaslechneme projev nesouhlasu nad nějakou novotou: „ Co je to za divnosti?“ Zvykli jsme si, že jsou situace, které jsou pro ně zpočátku nepřekonatelné, třeba převléci se do tělocviku, přijít do jiné třídy nebo náhle změnit místo svačiny. Teď už změny zvládáme bez práskání dveřmi, křiku, vybíhání ze třídy.

 Taky cvičíme logopedii, trpělivě, krůček po krůčku, radujeme se z každého pokroku, těžká vada řeči pomalu ustupuje, přidávají se poruchy učení. Ale dovede si někdo naši školu bez toho srdcového kluka představit? My už ne. Nedá se zapomenout, jak na dovolené v Bulharsku ze svého kapesného koupil dárek všem dětem z celé školy. 

Dominik někdy ve škole usne. Bere léky na uklidnění. Přišel k nám opakovat první třídu ze školy v Brně. Práce s ním není jednoduchá. Dnes je u nás ve druhé třídě a konečně čte, i když podle poradny dvojím čtením a podprůměrně.  Ale my bychom byli u něho rádi i za trojí čtení, hlavně že vůbec. Postupuje pomalu, ale postupuje. S matematikou má výrazný problém, učí se s prvňáky. To všechno by se dalo zvládnout, mnohem těžší je ale jeho zařazení mezi spolužáky. Stačí mu sebemenší záminka a hned se rozkřičí po celé škole svým zvučným hlasem. To je na silné nervy. Místo pozdravu nás vítá:

„On mi řekl, že jsem kretén“, ale hned se ptá, jestli už nám má nachystat přezůvky. A jak ho nemilovat, když nám k obědu přinese čaj a každému zvlášť popřeje: „ Dobrou chuť, paní učitelko, dobrou chuť pane učiteli, dobrou chuť, paní ředitelko,“ zeptá se, jak se nám daří a pak svým typickým způsobem vysvětluje, co ho rozčílilo. Vůbec velmi rád mluví o jídle: „Paní učitelko, už jste jedla pečeného kance v mátovém sósu?“ S panem učitelem občas jezdí autobusem, po cestě si povídají. Nedávno ho požádal: „Pane učiteli, mohl byste se chvíli věnovat sobě? Budu hovořit s maminkou.“ Pak teprve vyndal mobil a začal telefonovat. No uznejte, není to lekce slušného chování i pro dospělého?

Minulý měsíc bylo jako jeden z důvodů, proč od nás odešel žák do jiné školy, uvedeno, že k nám chodí takový a takový kluk. Prý by tyto děti měly být umístěné „někam jinam“, tady se vše řídí podle nich a „normální“ děti se nemohou rozvíjet. Ale kam? A proč? Vždyť všichni jsou naši a patří k nám. A mimochodem, kde je napsáno, že se jednou nedostaneme my, naše děti či vnuci do situace, kdy budeme vyčleněni jenom proto, že jsme jiní? Každý je přece originál, stvoření, které nás učí lásce bez podmínek.  A každý má své zlato ukryté někde jinde. Na nás je ho objevit.

 

Eva Hertlová

Zpět na profil školy