Příběh o chlapci, který je velmi nadaný.
Poprvé jsem o Filipovi slyšela od jeho asistenta, se kterým jsem se sešla v jedné z Brněnských kaváren. Působil příjemně, vyrovnaně a o Filipovi i s vé práci mluvil se zaujetím a dá se říci, že i s hrdostí.
„Filip teď vyhrál okresní kolo olympiády v logickém myšlení, byl úplně první, ani tomu sám nechtěl věřit, je fakt dobrý“, zaznělo mimo jiné, a musím přiznat, že jsem v té chvíli začala být dost zvědavá. Pohodlně jsme se usadili a začali rozmotávat klubko Filipova příběhu a příchodu do školy na Křídlovické od začátku.
Filip chodil dříve do jiné školy, k nám příšel asi po roce – po první třídě, teď navštěvuje pátou. V jeho případě odborníci mluví o Aspergerově syndromu, ADHD, ale také o mimořádném nadání. Je to tedy docela zamotané a je jasné, že Filip potřebuje individuální přístup, aby se mohl co nejvíce rozvíjet podle svých schopností a možností. A zdá se, že na jeho, nyní „domovské škole“, se mu této péče dostává. Navíc Filip není ve třídě jediný, kdo má asistenta, ostatní žáci to tedy berou jako samozřejmost, jako běžný jev, ke kterému není potřeba se vyjadřovat.
Začátky nebyly vždycky tak ideální (Filip přestoupil po první třídě z jiné školy), v té době měl výbuchy afektů, nedokázal řešit konflikty, nedokázal přijímat negativní zpětnou vazbu, a ani komunikace s ostatními pro něj nebyla až tolik jednoduchá. To, co však měl, byla chuť a odhodlání, a také v sobě měl jiskřičku touhy po příblížení se ostatním spolužákům, třebaže mnohdy nevěděl, jak na to. Na míru mu byl „ušit“ individuální plán a na něm započali svou práci společně s prvním asistentem (tehdy paní asistentkou). Postupně se začalo dařit zvládat výbuchy afektů, Filip začal přijímat vysvětlení, proč cesta velkých emocí a výbuchů nikam nevede a nyní k těmto situacím dochází pouze vyjímečně. Také je v kolektivu oblíben, má spoustu kamarádů, dokáže s nimi komunikovat, navazovat vztahy a oni ho „berou“. Občas sice může dojít k nedorozuměním, ale také na tom Filip pracuje společně s pedagogy, asistenty i rodinou, komunikaci se učí, dokáže přijímat vysvětlení cest, jak se dá s ostatními být a jak se s nimi bavit.
Filipovi velmi záleží na tom, aby byl dobrým žákem, je velmi nadaný, zajímá se hlavně o matematiku (logiku) a přírodopis, v těchto předmětech exceluje a tak je také vlastně výzvou, jak jej zaujmout, třeba právě tím, že dostane jiné úkoly, než ostatní spolužáci. Je pravdou, že je pro něj náročné přijmout neúspěch v podobě horší známky, je to však věc, se kterou se snaží poprat a zvládnout ji.Také má spoustu koníčků, dochází do různých kroužků, a také v nich se mu daří.
Když jsme později společně s Filipovým asistentem nad jeho příběhem přemýšleli, měli jsme pocit, že se vyprávěním prolíná ještě jedno velké téma – a to je samostatnost. Velkou roli v tomto hraje Filipova rodina, jeho rodiče, sestra, prarodiče, kteří pro něj představují velké zázemí a od počátku intenzivně se školou spopracují. Mají za to, že podporovat Filipa v samostatnosti je zásadní, je to přístup, ze které bude moci těžit celý život – a tak Filip jezdí sám do školy (i když to pro něj není vždy snadné), a pomoc asistenta má jen v případech, kdy si to sám přeje či je to nezbytné, jinak dostává také dostatek prostoru pro svou volbu a rozhodování. Ve škole se navíc pracuje s daltonským plánem, což Filipovi hodně vyhovuje, rád plní postupně úkoly, rád si sám práci řídí. Velmi jej baví práce s počítači, a přemýšlí nad tím, že by studoval tento obor, nechce se však uzavírat jen do světa přístrojů, sám ví, že je pro něj důleží navazovat vztahy s ostatními. I tom si může povídat se školní psycholožkou, ke které chodí jednou za měsíc, prošel také nácviky komunikace v PPP, vše ve spolupráci se školou.
Musím přiznat, že jsem později (po seznámení se se všemi okolnostmi a postavami tohoto příběhu) měla pocit, že všechno je tak nějak dobře „rozběhlé“ – spolupráce rodiny se školou, spolupráce s asistenty, spolupráce ve třídě. Je jasné, že se můžou vyskytnout problémy a překážky, přesto všem zúčastněným přeju, aby to všechno dobře pokračovalo a aby se Filip mohl ve škole i nadále cítit volně, přijímaně a dobře. Držím tomu chytrému a osobitému klukovi palce.