Příběh malotřídní školy o integraci žáka s autismem
Šimon má autismus. Jako autista to v mezilidských vztazích moc neumí. Má problém s navazováním vztahů a nerad mluví s lidmi, které nezná. Všechno, co se řekne, chápe doslova, proto je z chování jiných lidí často zmatený a nerozumí mu. To mu nedělá dobře, protože vyžaduje pevný řád. Když se mu něco vymyká, neví, co má dělat. Potřebuje, aby svět kolem něho dával smysl.
Na ZŠ Chrášťany chodí Šimon od první třídy. Ve škole nejdřív nekomunikoval, jen s paní učitelkou a asistentkou, a jeho velmi pomalé tempo ve výuce čtení nedávalo zpočátku naději, že se Šimon naučí číst. Naštěstí se tyto obavy nepotvrdily. Díky velké snaze rodiny při domácí přípravě se dnes ve čtvrté třídě Šimon v podstatě vyrovnal svým spolužákům. Téměř plynně čte, a když něco neví, klidně se zeptá spolužačky. Ve třídě má dobrého kamaráda, který je kvůli zdravotnímu postižení podobně klidný a ve hrách zdrženlivý, což Šimonovi vyhovuje. Za mnohé vděčí asistentce, která mu pomáhá při vyučování a hlavně ze začátku fungovala jako jeho opěrný bod ve školním chaosu.
Chrášťanská škola je malotřídní, takže se v jedné třídě učí i tři ročníky dohromady. Ve třídě je pořád šum a trochu rušno, což je někdy náročné, ale děti se tak učí soustředit v podmínkách, v jakých budou nejspíš fungovat i později v životě. Šimona to hlavně ze začátku znervózňovalo. S asistentkou vymysleli, že může kdykoli vstát a jít se projít někam, kde je ticho a klid. Dnes už sám pozná, kdy to potřebuje, a ostatní děti to berou jako něco úplně běžného.
Šimon potřebuje systém a řád, v čemž mu škola vychází vstříc. Než do ní nastoupil, navštívila paní ředitelka s asistentkou mateřskou školu, kde zjistily, jak Šimon funguje a co mu pomáhá. Některé pomůcky, například papírový panáček provázející převlékáním nebo rozvrh hodin, ze kterého se odebírají předměty, které už ten den proběhly, se ujaly a ve škole fungují dodnes. Šimon má díky nim přehled a neztrácí se v běžných situacích. Dokonce za ním chodí spolužáci, kterým ochotně odpovídá na otázky, jaká vyučovací hodina bude následovat.
Ostatní děti berou Šimona jako jednoho z nich. Vzhledem k tomu, že není ve škole zdaleka jediným integrovaným žákem, jsou ostatní děti zvyklé, že někteří potřebují zvláštní přístup a jiná měřítka. Než dítě do třídy přijde poprvé, učitelka dětem vždy vysvětlí, v čem se možná bude lišit, a že na něj mají být hodné. Děti to berou jako něco běžného a se Šimonem se kamarádí. Navíc vědí, že když se rozčilí, je to normální a nejsou na něj kvůli tomu zlé.
Uspořádání, kdy se děti se speciálními potřebami učí společně s ostatními, je přínosné pro obě strany. Zdravé děti "táhnou" ty znevýhodněné nahoru a zároveň se učí empatii. V dospělosti bývají tyto děti tolerantnější vůči lidem, kteří jsou v něčem odlišní.
Šimon se do dnešní doby naučil víc, než se očekávalo, že dokáže. Vzhledem k tomu, že má chrášťanská základní škola jen první stupeň, řeší teď jeho rodiče, co s ním bude dál. Pochopitelně by chtěli, aby se Šimon dostal do dalších dobrých rukou a do prostředí, které mu pomůže dál se nenásilně rozvíjet. Nezbývá než doufat, že se jim takovou školu podaří najít.