Publikováno 13. 12. 2013 • ZŠ Praha, Londýnská
Zkušenosti: mentální postižení poruchy autistického spektraPřed sedmi lety jsem nastoupila na Základní školu Londýnská v Praze 2 jako asistent pedagoga. V té době jsem dálkově studovala pedagogickou fakultu a také jsem již měla zkušenost z práce na několika školách. Mé představy o práci asistenta pedagoga nebyly zcela konkrétní. Základní představou byla pomoc dětem s handicapem.
Už při první návštěvě ve škole jsem byla překvapená a začalo mi docházet, že Londýnská asi bude „ trochu jiná škola“, než v jakých jsem doposud pracovala.
Ředitelna byla dokořán, děti byly v družných hovorech s učiteli i svými spolužáky, do školy měli bez problémů přístup rodiče. Při začátku hodiny zvonek nezazvonil, školník se na mě usmíval a ředitel nebyl v obleku, nýbrž ve sportovním.
Rozhovor s ředitelem byl zcela věcný a hned jsem se dozvěděla, že bych asistovala v 7. ročníku u dvou chlapců, z nichž jeden má diagnostikovanou LMR a druhý je po závažné léčbě nádoru na mozku.
V mé mysli nastalo zděšení, že nebudu u těch roztomilých malých dětí, ale u dvou „puberťáků“, za přítomnosti celé třídy dalších. Jak mě přijmou?
Hned první setkání bylo obrovskou úlevou. Kolektiv byl vlastně parta kamarádů, která byla už od první třídy vedena učitelem s obrovským respektem. Ti dva „moji“ kluci tvořili naprostou součást celku, i když bylo hned jasné, že potřebují v mnoha oblastech individuální přístup.
Všechny mé obavy se dále rozplývaly, když jsem zjistila, že ve škole pracuje pět asistentů pedagoga a všichni vzájemně spolupracují, předávají si zkušenosti, pořádají tzv. „ asistentské dny“ pro své děti.
Nakonec jsem se třídou strávila dva báječné roky, které mi nejen důkladně osvětlily, co je náplní práce asistenta pedagoga, ale ukázaly mi, jak může žák s handicapem fungovat v běžné třídě.
Když kluci opustili školu, začala jsem pracovat s chlapečkem s Downovým syndromem. Už před jeho nástupem do první třídy jsme se začaly společně s paní učitelkou seznamovat s tím, v čem tato diagnóza spočívá, ale hlavně jsme se na našeho budoucího žáka jely podívat do školky, sešly jsme se s rodiči a také jsme navštívily školu, kde již mají s dětmi s DS zkušenosti. Samozřejmostí bylo, že s námi chlapec jel už na soustředění budoucích prvňáčků, což je týdenní pobyt bez rodičů před nástupem do první třídy. V tomto případě s námi jela i maminka, ale to bylo hlavně proto, že chlapec nosil pleny a také v noci špatně spal.
Hned od začátku bylo jasné, že se chlapec stal nedílnou součástí třídy a děti jej mezi sebe vzaly s naprostou samozřejmostí. Byl u nás do konce třetí třídy, kdy jsme společně s rodiči a po ověření toho, jak chlapec prospívá ve škole speciální, došli k závěru, že pro nás bude sice jeho odchod ztrátou., ale protože se chceme řadit mezi férové školy, musí být naše jednání férové. Jistě by u nás mohl být dále, ale trávil by devadesát procent času jen s asistentkou mimo třídu, nezažíval by časté pocity úspěchu a radosti, které teď zažívá pravidelně.
S rodiči jsme stále v kontaktu a hoch se může kdykoliv připojit k akcím své bývalé třídy. I když by možná mohl někdo namítnout, že jsme v tomto případě integraci nezvládli, nemohu souhlasit. Pro nás v naší škole je na prvním místě, aby každé dítě zažívalo úspěch a trávilo plnohodnotný čas se svými vrstevníky. Pro všechny, kteří jsme zažili přítomnost tohoto chlapce na naší škole, je to nesmazatelná zkušenost.
Poslední dva roky pracuji na škole jako speciální pedagog. V rámci poradenského pracoviště pracujeme ještě s kolegyní, která je také školní psycholog, další nedílnou součástí je výchovný poradce, metodik prevence a kariérový poradce. Jen skutečnost, že na škole pracuje v plném rozsahu takto početné poradenské pracoviště dává tušit, že je péče o děti s různými poruchami učení a chování důležitou součástí naší práce.
V současné době je na naší škole integrováno téměř padesát dětí, jimž byl na základě odborného posudku vytvořen individuální vzdělávací plán a některé pracují za pomoci asistenta pedagoga.
Zároveň se v rámci speciálně pedagogické péče staráme o téměř stejný počet dětí, které mají zprávu odborného pracoviště, a vyžaduji individuální přístup učitelů. Většina dětí má diagnostikovány specifické poruchy učení a chování v různém rozsahu, v mnoha případech jsou diagnózy závažnější.
Dovolím si uvést jen několik příkladů.
Ve čtvrtém ročníku je dívka s vadou řeči a SPU.V šestém ročníku máme žákyni. s DMO, v sedmém zase chlapce s Aspergerovým syndromem, který patří mezi nejlepší žáky. Mezi osmáky je dívka s LMR, která by bez úžasné pomoci asistentek pedagoga nejspíš běžnou základní školu nezvládla. V devátém ročníku se staráme o dívku se zrakovou vadou. Do šestého ročníku nám letos přibyly nové děti, z nichž některé nebyly na předešlých školách vnímány tak, aby se tam cítily dobře. Poprvé jsem se setkala s chlapcem s dvojí výjimečností. Učíme se citlivě pracovat s dívkou, kterou trápí velmi úzkostné stavy.
Jsou to každopádně tvrdé oříšky, ale zároveň nové výzvy. Opakovaně tak docházíme k poznání, že pomáhat a respektovat má v životě smysl.
Na závěr bych ráda řekla, že ne vše jde vždy lehce. Integrace žáků se specifickými potřebami do běžné základní školy a práce s asistenty s sebou přináší zvládání mnohých složitých situací. Je nutné se stále učit novým přístupům a metodám.
Základem všeho je u nás týmová spolupráce, vzájemné sdílení, velká podpora ze strany vedení, dobře nastavená spolupráce s PPP a ve většině případů pochopení, že práce pedagoga je pomáhající profese v tom nejlepším smyslu slova. Dnes už se naštěstí setkáváme s tím že tak „trochu jiná škola“ není výjimkou.