Veronika (říkejme jí třeba takto, ačkoliv skutečné jméno mladé slečny, s jejímž příběhem Vás chceme seznámit, je jiné) přišla se svojí maminkou na konci předloňského školního roku. Sympatická dívka měla od září nastoupit do 6. ročníku.
Vzhledem k Verčině zdravotnímu postižení však byly spojeny s přestupem z venkovské málotřídní školy do městské školy s několika stovkami žáků určité obavy rodičů. Zvládne Veronika přestup na 2. stupeň? Najde si zde nové kamarády? Dokáže naše škola vytvořit Veronice takové podmínky, aby se v novém prostředí cítila spokojená?
Rozuměli jsme obavám rodičů a tomu, že dlouho zvažovali, jakou školu pro svoji dceru vybrat. Takhle se chovají zodpovědní rodiče. O to větší zodpovědnost jsme tudíž cítili jako škola.
Dnes, po více než jednom školním roce, vnímáme, že jsme udělali kus poctivé práce. Jistě, vždy je co zlepšovat. Rozvojem zázemí. Dalším vzděláváním. Spoluprací. Tolerancí. A dalšími kroky vedoucími k dokonalosti, které žádná škola nikdy nemůže dosáhnout, protože cesta k dokonalosti nikdy nekončí.
V případě Veroniky jsme pochopili jednu zásadní věc; více než jindy právě u Veroniky musíme všichni maximálně spolupracovat a táhnout takříkajíc za jeden provaz. Přesto lví podíl na skutečnosti, že se Veronika úspěšně zařadila do kolektivu nových spolužáků, mají především někteří pedagogové.
Pro třídní učitelku, ale i ostatní pedagogy, je důležitá spolupráce s asistentkou pedagoga, která již druhým rokem Veronice pomáhá při vyučování a věnuje se individuálně některým vzdělávacím okruhům. Nutno dodat, že v její osobě našla Veronika člověka, kterému může plně důvěřovat.
Žáci třídy, do níž Veronika před více jak rokem nastoupila, jsou každý jeden osobností a každý má svůj vlastní osobní příběh, který zná dobré i zlé, veselé i smutné. Snad proto prostě přišla nová dívka do třídy, stejně jako několik dalších, a stala se rovnocennou součástí kolektivu.
I přes svůj přirozený ostych však dokáže vyjádřit svůj názor a ostatní se k ní chovají jako ke každému jinému děvčeti a má mezi ostatními své kamarádky a kamarády.
Jak pomoc v kmenové třídě, tak individuální hodiny mimo třídu má Veronika ráda. Ví, že pokud při hodinách něco nepostřehne, nezůstane bezradná bez pomoci. Dokáže si říci o pomoc a nesnaží se svého postižení zneužívat. Umí ohodnotit výsledek vlastní práce a pozná, kde má rezervy, a má radost, když se jí daří.
Při individuálních hodinách je znát, že si užívá klid a může se plně ničím nerušena soustředit. Oblíbila si útulnou školní knihovnu, kde má k dispozici počítač s internetem, sluchátka a reproduktory. To využívá nejen při hodinách cizích jazyků, ale i v jiných předmětech. Právě poslech a práce v klidném a tichém prostředí jsou pro ni velmi důležité a nácvik výslovnosti bez přítomnosti spolužáků ji pomáhá zbavit se ostychu a zvládnout učivo. A mnohdy i zbývá chvilka na to říci, na co se těší, co by ráda i z čeho má obavy, i jaký byl třeba výlet s rodiči. Je pravdou, že někdy by i někteří její spolužáci měli rádi svou individuální hodinu, na druhou stranu si však uvědomují, že je lepší být bez zdravotního postižení.
Velmi úzce se školou spolupracují rodiče. Jakoukoliv Verčinu absenci předem ohlásí a těší je, že jich není tolik, kolik očekávali. Zajímají se, jak se dívce ve škole daří. Pokud vědí, že bude chybět pro nemoc déle, zjišťují, jaké učivo se bude v jakých předmětech probírat a učitelé se maximálně snaží dát jim co nejlepší podklady tak, aby návrat po nemoci nebyl pro dívku stresující a vše co nejrychleji dohnala. Učitelé spolu vzájemně úzce spolupracují a předávají si aktuální zkušenosti s prací s dívkou. Maximálně využívají vybavení školy, interaktivní tabule, mapy, projektory atd. I to přispívá k tomu, aby dívka ve škole prospívala.
A učí se všichni – Veronika, žáci, učitelé. Učí se spolupráci, toleranci, respektu - tak důležité v každodenním životě každého člvěka.