Publikováno 20. 11. 2013 • ZŠ Milovice
Zkušenosti: mentální postižení tělesné postižení narušená komunikační schopnost vývojové poruchy chování„Měly by k vám do 1. třídy přijít kromě ostatních dětí ze školky i tací, kteří potřebují individuální přístup“ – to byla informace, kterou jsme obdrželi před zápisem do školy. „Nějací speciálně jiní, než ti, na které jsme zvyklí?“ zněla otázka pedagogů. Dostalo se nám odpovědi: „Jeden tělesně postižený s obrnou dolních končetin, jeden dysfatik, jeden s nižším nadáním – hraničním po odkladu školní docházky a s ADHD.“ V podstatě nic neobvyklého, do naší školy s autistou, k dětem s různými logopedickými vadami, Tourettovým a Aspergerovým syndromem přibydou další s jinými speciálními potřebami.
Pohovor s maminkou, prostudování materiálů o dětech, žádost o asistenta pedagoga a trochu obava z prvních dnů – to vše předcházelo nástupu do školy. A pak? Nic! Pocit krásný a stejný, protože nastoupily „naše“ děti, kterým prostě dáme to, co ostatním.
Nejdůležitější je souhra rodiny, učitele (popř. asistenta pedagoga) a dítěte. Problém nastal hned v prvním týdnu – tělesně postižený chlapec „zdržoval“ děti při přesunu na oběd, které se vracely do družiny a odcházely na oběd. Nešlo jen o pomalejší přesun, ale o dohled jedné vychovatelky nad 30 dětmi a chlapce, který potřebuje pomalu vést za ruku. Po dohodě s maminkou byla rodinou získána osobní asistentka (paní v důchodu) na pomoc při přechodu na oběd. Touto organizací se získal klid pro všechny. V jiném případě - celý pedagogický sbor shlédl CD o Tourettovu syndromu, který nám věnovala maminka. Poučeni se na dítě díváme jinak, lépe se nám celá situace kolem chování žáka vysvětlovala spolužákům, dalo nám to možnost snadnějšího pochopení jeho pocitů. Co se týká dysfatických a jiných logopedických problémů – základem vhodného přístupu je souhra všech, kteří mají s dítětem „co do činění“. A to je základ: chtít a pak jde všechno. Děti si zvyknou na různé postupy. Nevadí jim, když na některé hodiny méně nadaní žáci odcházejí na procvičování s paní asistentkou. Ani nezávidí, když pracují na PC. Vše je v přístupu pedagogů, ve správném vysvětlení.
Takovou hvězdičkou v tom, že to všichni zvládáme je asi to, že děti vůbec neřeší, že někteří spolužáci jsou jiní, prostě takoví jsou. Vědí, že Víťa pomalu chodí, Péťa pomaleji mluví, Valča mluví potichu, Tomík píše na počítači, Míša chodí o přestávce s paní učitelkou a Dan se divně tváří. Prostě tak to je. Každé září máme nějaké nové dítě, které potřebuje jiný přístup. Přichází k nám, neodchází do jiné školy, mladší chtějí chodit do družiny. To samo svědčí o tom, že jsou v naší škole děti a snad i rodiče spokojeni. Učíme děti to, že je normální být jiný, viz. www.zsmilovice.cz – základní škola – o škole – projekty – Týden inkluze.