Rozhovor s ředitelkou: Inkluze je v naší škole běžná věc
Publikováno 19. 9. 2018 • Autor Lea Mentlíková
Založili jsme síť kvalitních škol, které splňují naše standardy, s cílem zviditelnění dobré praxe. Do škol se valí mnoho požadavků, ale podpora za nimi zaostává. A právě proto je sdílení, tak cenné. Přečtěte si rozhovor s bývalou ředitelkou Eliškou Sokolovskou o jejím pohledu na kvalitní školu.
1. Jak se projevila inkluze na vaší škole?
Inkluze je pro nás běžná věc. Jsme vesnickou komunitní školou a děti sem spolu chodí již do mateřské školy a nikomu nepřipadlo zvláštní, že pokračují i na základní škole. Inkluze u nás byla před medializací inkluze a je přirozená. Před 13 lety jsme zaměstnali prvního asistenta pedagoga, tedy v době, kdy ještě nebyli běžní. A moc se nám to osvědčilo.
2. Jak by měl tedy vypadat tým pedagogů, aby mohla inkluze ve škole fungovat?
Všichni by měli být vstřícní k potřebám dětí. Neobávat se, že inkluze přinese nějaké problémy. Prostě jít s otevřeným srdcem do třídy, kde je nějaký žák, který potřebuje podpůrné opatření.
Hlavně by měli učitelé spolupracovat. U nás ve škole se tak děje formou schůzek a malých setkání. Řeší se jakýkoliv problém, i malý, a zainteresované osoby se sejdou a spolupracují. Takže problémy jsou, i my na ně narážíme, ale hledáme, zda vede jiná cesta.
Náš tým pedagogů má k dispozici 3 speciální pedagogy, kteří pomáhají a odlehčují a učitelé v nich mají podporu. Dále máme 5 asistentů a z projektu jednoho školního asistenta, který je podporou i pro rodinu, například kde je jazyková bariéra nebo sociálně slabší rodina. Trochu funguje také jako sociální pedagog.
3. Jak se vám spolupracuje s poradnou nebo OSPODem?
Když jsem potřebovala okamžité vyjádření, radu, tak se na poradnu obracím telefonicky a spolupráce je bezproblémová.
S OSPODem zatím nepotřebujeme spolupracovat, ale obrací se na nás OSPOD. Zatím jsme nemuseli nic závažného řešit. Třeba se nám daří na druhém stupni úspěšně čelit záškoláctví. Je to zejména otevřené spolupráci rodiny a školy. Problémů v rodinách přibývá, dnes zejména v oblasti chování, vztahů, kyberšikany, atd. Dobře nám funguje komunikace, rodiče přijdou do školy, cítíme, že mají zájem o své dítě a řešení. Pak je důležitá důvěra rodičů v učitele a komunikace přímo s ním. Pořádáme také semináře pro rodiče. Na třídních schůzkách je návštěvnost cca 75%, a pokud někdo nepřijde, tak se ozve telefonicky nebo volají sami učitelé. Škola je komunitní centrum naší obce, děláme jarmarky, koncerty, vidíme se a nebojíme se spolupracovat, neformálně komunikovat. Už tradiční jsou naše školní plesy, které celé chystá spolek přátel školy, bývalé SRPŠ, prostě aktivní maminky, kterým funguje spolupráce a management. Ples je na úrovni a je vyhlášený, že je v regionu top událostí. Financovaný je z fondu a dokonce vydělá peníze na pokrytí nákladů, ale také například na nové hřiště a odměny na Den dětí.
4. Proč stále některé školy nechtějí inkluzi přijmout a vnímají jí jako problém?
My jsme jako inkluzivní škola nic neztratili. Školy se bojí už dopředu a brání se inkluzi. Ano, inkluze se nemusí vždy podařit. Ale je to o hledání cest. Už dopředu je nastaven postoj a myšlení v tezích odmítnutí, aniž by došlo ke zkušenosti a ta je u každého dítěte jiná. Negativní roli bohužel sehrávají také média. A šíří se to hrozně rychle. Pozitivních příkladů je méně. Ale takových škol jako je ta naše, těch je určitě víc a fungují. Ve výhodě jsou obecní školy proti městským, protože lidi se tu znají a berou všechny děti normálně.
Jaké důležité vnímáme otevření školy, například pozvat rodiče na výuku. Inkluze nesmí být na úkor výuky, klidu a pořádku v hodině. První krok je tedy ujistit učitele, že to zvládne, dát mu podporu, metodickou, personální, nabídnout šikovného asistenta, který zastoupí hodně práce, například přestávky, vztahy mezi dětmi atd.
Veřejnost kritizuje inkluzi. Tomu upřímně nerozumím, protože nejlepší je osobní zkušenost. Pokud by měli v rodině dítě s postižením, tak by se na to dívali také jinak. Vždyť jde o obohacení společnosti a té se to vrátí… Přirozená je heterogenní třída, kde je introvert, dítě s potřebou podpůrných opatření, hraniční děti, nadaný žák. Ti všichni na první pohled hned nezapadnou, ale práci se třídou, klimatem, se vztahy se posiluje tolerance a nikdo není vyčleněný, i když se přirozeně tvoří skupinky, jsou k sobě přátelské. Naopak dochází k vzájemnému obohacování. V případě nesoutěživého prostředí a dobré didaktiky hodiny je tu pocit úspěchu opravdu pro všechny.
5. Jak vám s současné době může pomoci MŠMT?
Nyní je na inkluzi dost peněz. Práce učitelů je zaplacená a administrativa při dobrém systému nepřibývá. Bohužel jsou lidé unavení. Moc by se nám líbily třeba lázně pro učitele – ucelený program, prodloužený víkend wellness se vzděláváním. Odpočinek a alespoň částečně zaplaceno z MŠMT. Ale i únava a hektická doba je vždy ovlivněna lidmi, tedy hodně záleží jaké je vedení školy a kolektiv učitelů. Nám se to sešlo moc hezky a ve škole jsme rádi i po škole.
Děkujeme paní ředitelce za poskytnutí rozhovoru, a pokud byste chtěli navázat ve čtení, můžete třeba článkem, jak se v Šaraticích přistupuje k autismu.
Eliška Sokolovská
Vystudovala Pedagogickou fakultu UJEP Brno, její aprobací je matematika a fyzika. Od roku 1978 působila v Základní škole v Šaraticích a v období 1996 - 2018 v ní byla na pozici ředitelky. Zajímá se o výtvarné umění a ve volném čase ráda cestuje.